Na kresbě Jaroslava Velce je Typhoon TP-N (JP 613) zachycený při nouzovém přistání na moře. Tento letoun používal velitel 198. perutě S/Ldr Jíří Maňák, který na snímku vlevo naslouchá jednomu z pilotů svojí perutě. Za povšimnutí stojí namalovaný praporek pod kabinou, kterým byl označen stroj velitele jednotky. Kromě toho, že byl Jiří Maňák v pořadí po S/Ldr Františku Fajtlovi druhým Čechem, jenž velel britské peruti, byl také jediným kdo z Čechoslováků na Typhoonech operačně létal. Jeho stroj mu sloužil až do akce 28. srpna 1943, kdy byl nad okupovanou Belgií zasažen protiletadlovou palbou a byl nucen přistát na rozbouřeném moři. Letoun byl pochopitelně ztracen a Maňákovi se podařilo téměř zázrakem rychle Typhoon opustit, který šel jako kámen ke dnu a dostat se do  záchranného člunu. Stal se tak jedním ze tří pilotů, kteří nouzové přistání z Typhoonem na moři přežili. Bohužel zajetí neunikl a setrval v něm až do konce války.


Jiří Maňák se narodil 1916 v Českých Budějovicích. Jeho otec byl profesorem matemaiky, ale i velký propagátor letectví v Jihočeském aeroklubu. I mladého Maňáka zlákalo volání výšek, a tak ve zmíněném aeroklubu získal diplom sportovního pilota. Po vychození reálného gymnázia a obchodní akademie nastoupil na vojnu do školy pro důstojníky v záloze. Získal kvalifikaci leteckého pozorovatele a rozhodl se pokračovat v činné službě a být vojákem z povolání. V letech 1937-1938 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a byl vyřazen jako poručík letectva. Zahájil pilotní výcvik, jenže pak přišly překotné události. Mobilizaci v třicátémosmém prodělal u Leteckého pluku 6 jako pozorovatel na moderních Aviích B-71. Stíhací výcvik u nás kvůli okupaci už nedokončil.
S okupací se nehodlal smířit, a tak 28. června 1939 přešel ilegálně do Polska. Tam dlouho nepobyl, protože již 1. srpna 1939 se dostal po moři do Francie. Tam jako většina jeho druhů byl nucen vstopit do Cizinecké legie. Po vypuknutí války se začal cvičit na letišti v Tours jako palubní střelec. Avšak v lednu 1940 byl poručík Maňák zařazen do stíhacího výcviku. Začal ho v pilotní škole v La Rochelle a dokončil ho v Etampes. Jenže vzhledem k zmatkům a chaosu jaký ve Francii panoval do leteckých bojů nezasáhl.
Jiří Maňák po porážce Francie 23. června 1940 vstoupil na půdu Velké Británie. 12. července 1940 byl přijat do Royal Air Force v hodnosti Pilot Officer. Přidělili ho k 310. československé stíhací peruti, ale ta měla dostatek zkušených a vycvičených pilotů, a proto P/O Maňáka poslali na doškolení k operačním výcvikovým jednotkám (OTU - Operation Training Unit). Po výcviku u 12. OTU a 56. OTU byl dne 26. listopadu 1940 byl přidělen k 601. stíhací peruti RAF (County of London). Peruť operovala s Hurricany a zúčastnila se akcí nad okupovanou Evropou. Jiří Maňák na Hurricanu Mk. IIB byl úspěšný v soubojích. Byly mu přiznány dva jisté sestřely německých stíhaček Messerschmitt Bf 109F a to 6. května 1941 a 2. června 1941. U šestsetjedničky sloužilo i několik dalších Čechoslováků. Tato squadrona byla vybrána, aby vyzkoušela americké stíhačky Bell P-39 Aircobra Mk. I. Jak to dopadlo je uvedeno zde.
Jiří Maňák svou bezmála roční operační činnost u 601. perutě ukončil 15. listopadu 1941. V rámci předepsaného odpočinku odešel k operačně výcvikové jednotce 61. OTU jako instruktor. O tom, že létání v týlu může být riskantním podnikem se přesvědčil, když jednou se žákem nacvičoval formace. Žák Maňákovi doslova ustřihl ocas Spitfiru a ten s notnou dávkou štěstí ze zmrzačeného letounu vyskočil a zachránil se na padáku.
F/Lt Jiří Maňák 7. července 1942 nastoupil druhý operační turnus nejprve k 81. peruti, ale už za měsíc byl převelen k 611. peruti. Ta operovala na nejnovějších Spitfirech F.Mk.IXC. Jiří Maňák se v jejích řadách zúčastnil kombinované operace Jubilee (vyloďovací akce u Dieppe). 19. srpna 1942 se britští stíhači utkali se skupinou nebezpečných Focke-Wulfů 190. F/Lt Maňák jednu stodevadesátku poškodil. 5. září 1942 tento úspěch zopakoval.
Potom se "dal k hloubkařům". V té době byly útvary RAF, vyzbrojené původně těžkými stíhači Hawker Typhoon, pověřeny bitevními přepady. Typhoony k těmto úkolům přímo předurčovala vysoká rychlost a silná výzbroj a v této roli se osvědčily do konce války.
Jednotka, která měla ve výzbroji Typhoony, byla i 182. stíhací peruť RAF. U jejího velitele S/Ldr Thomase P. Pugha se 23. září hlásil 1942 F/Lt Maňák. S novým prostředím i s novým strojem se dokonale sžil, a proto již za měsíc po příchodu k peruti byl ustanoven velitelem letky A.

Piloti 182. peruti. Uprostřed S/Ldr Thomas P. Pugh a vedle něj vpravo F/Lt Jiří Maňák.

Peruť byla 1. ledna 1943 prohlášena za bojeschopnou a zapojila se do bitevních přepadů. Jiří Maňák prokázal svoje kvality, když byl 3. ledna 1943 u prvního operačního nasazení jednotky. A i u dalších akcí dokazoval svoji statečnost.
Osvědčil se jako zkušený pilot, a tak mu bylo 1. května 1943 velitelstvím Fighter Command svěřeno velení 198. peruti. Jak už bylo výše uvedeno byl S/Ldr Maňák po S/Ldr Fajtlovi druhým Čechoslovákem, který velel britské peruti. 198. squadrona měla ve výzbroji Hawker Typhoony Mk. IB a operovala z letiště v Manstonu. S/Ldr Maňák měl dokonce od nadřízené 11. skupiny privilegium, že mu byla jen vymezena oblast, kde měl "hospodařit". Toto právo volné ruky využívali piloti pod velením Maňáka dokonale. Útočili na vlaky a jiné pozemní cíle. On sám byl navržen na udělení Záslužného leteckého kříže (DFC). O jeho udělení se dozvěděl až později v zajetí. Největším problémem byla protiledalová obrana (flak). Jiřímu Maňákovi se 28. srpna 1943 stal flak osudným a jeho nouzové přistání na moře je popisováno výše.
Bohužel Jířího Maňáka potkal osud válečného zajatce. Po výsleších v tranzitním táboře Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem, byl 11. září 1943 odtransportován do známého tábora Stalag Luft III poblíž města Zaháně (dnes Żagań v Polsku).

Vlevo zajatecký tábor Stalag Luft III a vpravo snímek ze zajetí. Zleva Ivo Tonder, Arnošt Valenta a Jiří Maňák.

Tam se také podílel na organizování Velkého útěku aneb The Great Escape. Zajatci podkopali tunel na svobodu a v noci ze 24. na 25. března 1944 se podařilo utéct sedmdesátišesti spojeneckým důstojníkům. Mezi nimi byli i tři Čechoslováci a to Bedřich Dvořák, Ivo Tonder a Arnošt Valenta. Jiří Maňák mezi vylosovanými nebyl a to mu patrně zachránilo život. Po odhalení tohoto ojedinelého útěku Němci vyvinuli velké úsilí, aby uprchlíky pochytali. Bohužel jen třem se podařilo dosáhnout kýžené svobody. Padesát spojeneckých leteckých důstojníků, zcela v rozporu s Ženevskými konvencemi, gestapo na přímý rozkaz Hitlera zastřelilo. Mezi zavražděnými byl i Čechoslovák Arnošt Valenta, příslušník 311. československé bombardovací perutě.
V roce 1945, když se přibližovala fronta, tak Němci hnali zajatce z místa na místo. Byly to vyčerpávající dlouhé pochody v mraze a sněhu s minimem jídla. 2. května 1945 se Jiří Maňák konečně dočkal osvobození od postupujících britských vojáků.

Po návratu do Velké Británie nastoupil v Manstonu k 312. čs. stíhací peruti. A konečně domů! Do osvobozené vlasti se major Maňák vrátil 24. srpna 1945 ve skupině dvanácti Spitfirů LF.Mk.IXE, vedených podplukovníkem Tomášem Vybíralem DSO, DFC..
Za bojovou činnost byl Jiří Maňák po zásluze oceněn několika vyznamenáními: čtyřikrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); Francouzi mu ještě za války udělili Croix de Guerre avec palme, vedle již zmiňovaného DFC obdržel od Britů ještě The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp, Defence Medal a War Medal. Po válce obdržel ještě sovětskou medaili Za pobědu nad Germaniej.
V míru krátce působil tam, kde s létáním začal, v rodných Českých Budějovicích. Potom ale v letech 1945-1948 působil jako zkušební pilot a velitel leteckého oddělení u Vědeckého leteckého ústavu (VLU) v Praze-Letňanech. Pilotoval celou nejrůznější škálu typů letounů, které se u nás po válce dochovaly nebo byly vyvíjeny. Při velkém Mezinárodním leteckém dni na pražské Ruzyni 7. září 1947 předváděl major Maňák mimo jiné i proudový Messerschmitt Me 262.

K 1. květnu 1948 odešel Jiří Maňák do civilu a nastoupil jako pilot u Ministerstva dopravy. Jenže přišly komunistické čistky, a tak byl v roce 1950 zatčen a držen ve vazbě. Obžaloby jej sice zprostili, ale přišel o místo a s milovaným létáním byl konec. Mohl tak nanejvýš nastoupit na Státním statku v Hluboké nad Vltavou, nejprve jako pomocný dělník, poté jako řidič, a od roku 1958 jako ekonom dílen. Shodou okolností se tam tehdy setkal se sudetským Němcem, který za války sloužil v Belgii u baterie flaku, která ve třiačtyřicátém poslala Maňáka do moře. V roce 1962 přešel k n.p. Motor (Jikov) jako referent technických a ekonomických informací.
Potom se začalo blýskat na lepší časy! Jiří Maňák byl v roce 1964 alespoň částečně rehabilitován a mohl nastoupit k aeroliniím jako pilot. U ČSA na vnitrostátních linkách a i po Evropě, Africe a Asii létal na letounech Iljušin Il-14, Tupolev Tu-104 a Tu-124. Jenže 21. srpna 1968 přišla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pak přišly další čistky, a tak Jiří Maňák odešel raději 31. prosince 1971 do penze. Pak ještě pracoval jako externí spolupracovník pro různé ústavy.
Plné rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka se dočkal až v roce 1990. V květnu 1992 mu byl udělen Řád Milana Rastislava Štefánika. Jenže to už byl vážně nemocný a 29. prosince 1992 bohužel v Praze zemřel.