3. československý bitevní pluk, který byl formován od září 1944, měl ve výzbroji Il-2m3 též nazývaný "Šturmovik" a Němci "Černá smrt". Byly to typické frontové letouny s dobrým pancéřováním motoru a kabiny pilota, které odolávalo poměrně dobře zásahům projektilů střední ráže. Horší to měl střelec, protože část za kabinou byla z tvrzené překližky. Ilijušiny měly poměrně dlouho křídla od centroplánu překližková a až zhruba od roku 1944 je nahrazovala křídla celoduralová. Nutno podotknout, že Il-2m3 byly stahovány k 1. československé smíšené letecké divizi od různých sovětských jednotek a tak je dost pravděpodobé, že se ve výzbroji Čechoslováků vyskytovaly obě verze. Dobré parametry vykazoval motor AM-38F v malých výškách, kde Ilijušiny operovaly. Při plnění bitevních úkolů jim pomáhala mohutná pevná výzbroj, kterou tvořily dva kanóny ráže 23 mm, dva kulomety ráže 7,62 mm a střelec obsluhoval pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm. Dále bývaly šturmoviky vyzbrojovány neřízenými raketovými střelami a pumami nejrůznějších kalibrů. To vše z něj činilo skutečný postrach pro nepřítele.
Vlastní kamufláž odpovídala sovětským zvyklostem a na vrchních plochách byla tříbarevná pole tvořená hnědou, zelenou a šedou barvou. Spodní plochy byly světle modré.
Ještě bych se zastavil u označení československých šturmoviků na směrovkách. Právě na fotografii nahoře na stroji číslo 26 je překrýváno na směrovce původní značení. Vypadá to, že tato čísla nebyla červená, ale snad modrá s bílým lemem, nebo některá mohla být i bílá. Číslovka, která začínala jedničkou, byla červená s bílým lemem. Jsou svědectví, že 1. peruť měla stroje jejichž číslovka začínala právě jedničkou, 2. peruť dvojkou a 3. peruť trojkou a čtyřkou. Další dobové fotografie neukazují nic co by svědčilo o odlišnostech proti běžným schematům.
Aby bylo možné co nejříve nasadit bitevní pluk do bojů, bylo nutné aby slovenští letci, kteří tvořili jádro jednotky, se přeškolili na modernější techniku a osvojili si taktiku sovětského bitevního letectva. Brigádní generál Heliodor Píka 23. 3. 1945 mohl oznámit sovětskému velení, že výcvik byl dokončen a že pluk může být poslán na frontu. Pluk tvořily tři perutě po dvanácti strojích a velitelský roj o čtyřech letounech. Velitelem 3. bitevního pluku byl major Mikuláš Guljanič ( na fotografii vpravo spolu se svým náčelníkem štábu štábním kapitánem Navrátilem).
Po posledních prověrkách 30 Il-2 přelétlo na bojové letiště Poremba společně s 18 stíhačkami La-5FN pod velením známého majora Františka Fajtla. Bojové akce v Ostravské operaci byly zahájeny 14. dubna 1945, kdy naši letci útočili intenzívně na nepřátelské linie pumami a neřízenými raketami. Nechci podrobněji popisovat bojovou činnost, ale je potřeba říct , že všichni letci v bojích o Ostravu obstáli, i když 3. bitevní pluk zaznamenal i ztráty. Bojové lety skončily 2. května 1945.

Na snímku vlevo je Richard Husmann ( 4. 9. 1922 Praha - +20. 8. 1987) známý spíše pod pseudonymem Filip Jánský jako autor románů s leteckou tématikou. Ten nejznámější Nebeští jezdci, byl zfilmován a patří mezi nejlepší filmy ze života válečných letců. Právě on věděl o čem píše, protože se dostal dosti dobrodružnou cestou do Velké Británie, kde byl přijat jako střelec k 311. československé bombardovací peruti. Aby se vůbec dostal do RAF, musel si „připsat“ nějaké roky. Jeho přezdívka „Skautík“ hovořila jasně. Charakterizovala jednak jeho mladý věk a jednak, že se jako skaut zapojil po okupaci do odbojové činnosti. Nezapíral, že měl při náletech nad Německo a později při hlídkách nad Atlatikem strach a že rozhodně nebyl prototypem vzorného vojáka, ale přesto se nebezpečným misím nevyhýbal. Dokonce letěl, i když nemusel a byl několikrát zraněn. Málem osudným se mu stal jeho poslední válečný souboj.
To bylo ovšem už na východní frontě kam na vlastní žádost v roce 1944 odešel. Byl zařazen jako instruktor střelců 3. bitevního pluku, který byl vyzbrojen vynikajícími sovětskými bitevníky Il-2m3, známými jako „Šturmoviky“. 16. dubna 1945 útočili naši bitevní letci opět na pozice nepřítele a zničili pro Němce důležitý most přes řeku Odru. Na naši sestavu zaútočil německý FW-190 a za cíl si vybral stroj řízený rtm. Videršpanem se střelcem rt. Husmannem, který ten den neměl vůbec letět. Ačkoliv byl zraněn, dokázal útočícího Němce sestřelit. Videršpan dotáhl poškozeného šturmovika na letiště a s obtížemi dokázal přistát. Zakrváceného střelce odvezli s těžkým zraněním do nemocnice. Díky němu tak 1. československá smíšená letecká divize získala první a zároveň poslední potvrzený sestřel.
Vpravo je Il-2m3 z expozice Leteckého muzea ve Kbelích.

Jozef Videršpan byl pilotem československého letectva již před válkou. Po vzniku Slovenského štátu létal u Slovenských vzdušných zbraní. Později byl přeškolen na německou techniku a až do roku 1944 létal na Focke Wulfu Fw-189.

Před tímto letounem je na snímku uprostřed jako příslušník Slovenských vzdušných zbraní.

Po vypuknutí Slovenského národního povstaní uletěl na sovětskou stranu. V polském Przemyšlu se přeškolil na ruské bitevníky Il-2m3 a čekal na operační nasazení. K tomu došlo 14. dubna 1945 při Ostravské operaci. Jozef Videršpan byl nejenže pilotem šturmoviku, jehož střelec rt. Husmann docílil jediný sestřel divize, ale on sám měl čtrnáct bojových letů, což bylo nejvíce z celého 3. bitevního pluku.