Ve výzbroji československé armády se koncem dvacátých let osvědčil dvouplošník Letov Š-16. Právě továrna Letov chtěla navázat se zmenšenou verzí Š-28. Tento letoun se do sériové výroby nedostal pro nesouhlas MNO. Továrna to zkoušela vylepšeným typem Š-128 a Š-228 o který projevilo zájem hlavně Finsko. Právě na základě požadavků finské strany vznikl v roce 1933 prototyp Š-328F jako víceučelový stroj. Z obchodu s Finy nakonec sešlo, a tak se největším odběratlem stalo československé vojenské letectvo. Jenže to bylo ochotno přijmout letouny jako čtyřúčelové, což vyvolávalo pro výrobní závod řadu problémů. Měl to být těžký denní a noční síhač, lehký bombardér a pozorovací stroj. Právě různé zásahy do konstrukce zhoršovaly některé letové vlastnosti, které se snažili konstruktéři odstraňovat. I tak se stal Š-328 druhým nejpočetnějším typem v meziválečném období sloužící u našeho vojenského letectva. Vznikla také plováková verze tohoto stroje. Tento letoun byl dost oblíbený, zvlášť když se jeho úloha v armádním letectvu redukovala na provádění pozorovacích a průzkumných letů. Ovšem jak se později ukázalo při bojovém nasazení byly schopny vést i menší bitevní útoky. Letovy Š-328 se dostaly do boje s Maďary na východě republiky v roce 1938, nejprve při jediném bojovém nasazení československé armády a později ve službách Slovenského štátu. Letectvo tohoto vazalského státu Německa jej použilo při vpádu do Polska a později i na východní frontě s Ruskem. Tam ovšem po začátečním nasazení začaly později plnit druhosledové úkoly. Svůj boj na té správné straně barikády si vybojovaly až ve Slovenském národním povstání jako stroje povstalecké Kombinované letky. Byla to vlastně rarita, když se v roce 1944 zůčastnily bojů aktivně tyto dvouplošníky.
Celá řada našich předválečných letců bojujících později na frontách druhé světové války začínala svoji leteckou kariéru právě na tomto typu a to jako piloti nebo jako pozorovatelé.